Vozab & Co.- Smluvní pokuta v pracovním právu

Smluvní pokuta obecně

Smluvní pokuta je zajišťovacím institutem soukromého práva. Pro případ, že určitá povinnost vyplývající ze závazkového vztahu nebude splněna řádně a včas, lze ve smlouvě sjednat smluvní pokutu, jejíž funkcí je především paušalizovaná náhrada škody. Povinnost zaplatit stanovenou smluvní pokutu se ovšem uplatní nezávisle na vzniku škody, tedy i v případě, že žádná škoda ve skutečnosti nevznikla. Pokud výše vzniklé škody naopak smluvní pokutu převyšuje, může věřitel tento rozdíl na dlužníkovi vymáhat jen tehdy, bylo-li to sjednáno ve smlouvě. Zaplacením smluvní pokuty nezaniká povinnost, k jejímuž zajištění byla smluvní pokuta stanovena.

Smluvní pokuta musí být pod sankcí neplatnosti sjednána písemně a stanovení její výše je zcela v dispozici smluvních stran; tato výše, nebo alespoň způsob, jakým bude určena, však musí být uvedena ve smlouvě. Pokud se vztah mezi smluvními stranami řídí obchodním zákoníkem, má soud možnost nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti snížit až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, za jejíž porušení je smluvní pokuta stanovena. Ve vztahu, který se řídí podle občanského zákoníku, soud toto moderační právo nemá. Povinnost platit smluvní pokutu je zde však vázána na zaviněné nesplnění povinnosti, zatímco v úpravě podle obchodního zákoníku zavinění ani okolnosti vylučující odpovědnost nehrají roli.

Smluvní pokuta v pracovněprávních vztazích

Navzdory záměru liberalizovat pracovní právo, především co do smluvní volnosti (tento záměr byl vyjádřen mimo jiné i v důvodové zprávě), zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dne 1.1.2007, možnost smluvního zajištění závazku v pracovním právu omezil pouze na (i) smluvní pokutu u konkurenční doložky a (ii) srážky z příjmu z pracovněprávního vztahu v ustanovení (§ 13 odst. 2 písm. g) ZPr).

Toto ustanovení bylo spolu s jinými napadeno skupinou poslanců a senátorů u ústavního soudu s tím, že znemožnění sjednání smluvní pokuty je zásahem do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, do zásady rovnosti, neboť zvýhodňuje zaměstnance oproti jiným dlužníkům a naopak znevýhodňuje zaměstnavatele co do ochrany jeho vlastnictví, a odporuje principu smluvní volnosti.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 s těmito námitkami nesouhlasil z toho důvodu, že zajištění závazku nepatří k atributům vlastnického práva, a otázkou zásady rovnosti se zabýval pouze ve vztahu k v praxi nepříliš reálné možnosti sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti zaměstnavatelem. Ústavní soud v neexistenci dalších zajišťovacích prostředků v pracovním právu neshledal protiústavnost a návrhu na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) ZPr proto nevyhověl.

Novela zákoníku práce účinná od 1.1.2012 potom ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) ZPr zrušila a obsahově jej nahradila ustanovením § 4a odst. 2 ZPr, ve kterém je smluvní pokuta nyní zmíněna výslovně s tím, že může být dohodnuta jen, stanoví-li to zákoník práce. Opět se tedy jedná pouze o případ konkurenční doložky podle § 310 a 311 ZPr.

Ustanovení § 310 odst. 3 ZPr stanoví možnost sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti zaměstnance nevykonávat po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle po dobu jednoho roku, výdělečnou činnost, která by se shodovala s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo měla vůči němu konkurenční povahu. Toto omezení ekonomické aktivity zaměstnance je kompenzováno povinností zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc trvání závazku nekonkurovat, a to nově od 1.1.2012 ve výši minimálně jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku zaměstnance (do 31.12.2011 bylo možné sjednat protiplnění pouze ve výši 100% průměrného měsíčního výdělku).

Konkurenční doložku není možné uzavřít s každým zaměstnancem, ale pouze s takovým, od kterého je možné závazek nekonkurovat spravedlivě požadovat a který získal u zaměstnavatele takové informace, poznatky a znalosti pracovních a technologických postupů, že by jejich využitím při vlastní výdělečné činnosti mohl zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Ustanovení § 311 ZPr potom dále omezuje okruh zaměstnanců, se kterými je možné konkurenční doložku uzavřít, tak, že vylučuje pedagogické pracovníky škol a školských zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí a dobrovolným svazkem obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství, a pedagogické pracovníky v zařízení sociálních služeb.

Výše smluvní pokuty přitom musí být přiměřená povaze a významu závazku nekonkurovat. Tuto přiměřenost je nutné posuzovat vždy jednotlivě ve vztahu ke konkrétní pracovní pozici a konkrétnímu zaměstnanci.

Zaplacením smluvní pokuty zaměstnancem závazek nekonkurovat bývalému zaměstnavateli zaniká, což je významný rozdíl oproti úpravě občanského zákoníku, podle něhož je dlužník zavázán plnit povinnost, kterou zajišťovala smluvní pokuta, i po jejím zaplacení, pokud z ujednání o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného.

Sporná je otázka, jestli nad rámec smluvní pokuty může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat i náhradu škody způsobené porušením závazku nekonkurovat. V souladu s ustanovením § 4 ZPr by se v tomto případě měla aplikovat obecná úprava občanského zákoníku, neboť zákoník práce podrobnější ustanovení o smluvní pokutě neobsahuje. Ustanovení občanského zákoníku o smluvní pokutě hovoří pro to, že požadovat náhradu škody možné je, ovšem pouze v případě, kdy to výslovně připouští dohoda účastníků. Dohodnout náhradu škody nad rámec smluvní pokuty by tedy bylo možné teoreticky přímo v rámci ujednání o konkurenční doložce.

Objevují se ale i názory, které tuto možnost vylučují s poukazem na to, že dohoda o náhradě škody nad rámec smluvní pokuty by byla v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů vyjádřenými v § 1a ZPr, především se zásadou zvláštní ochrany postavení zaměstnance, protože zákoník práce jako jedinou sankci za porušení konkurenční doložky stanovuje jen případnou smluvní pokutu.

V jiných případech než ve výše uvedeném zákoník práce sjednání smluvní pokuty nedovoluje a její případné uplatnění by bylo nezákonné.

Ochrana zaměstnance je zdůrazněna i v ustanovení § 346b odst. 1 ZPr, které zakazuje zaměstnavateli uložit zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu peněžitý postih i požadovat jej od zaměstnance. Jedinou možností kompenzace při porušení pracovních povinností zaměstnancem je tak odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli podle § 250 ZPr a následujících.

Celá problematika smluvních pokut v pracovním právu nabývá na významu za situace, kdy dojde k tomu, že odběratelsko-dodavatelský vztah, který se řídil obchodním zákoníkem, je posouzen jako zastřený pracovněprávní vztah a veškeré sjednané smluvní pokuty jsou tím pádem neplatné. Pouze smluvní pokuta stanovená pro případ porušení závazku z konkurenční doložky by zůstala platná, ovšem jen za předpokladu, že by splňovala náležitosti stanovené v § 310 ZPr.

Napište nám